SETKÁNÍ DUKLÁKŮ V OLOMOUCI 9.12.2014

Československý motokros měl v minulých letech jeden z nejpropracovanějších systémů výchovy mladých jezdců na světě. Mladí motokrosoví jezdci, kteří prokazovali dobrou výkonnost a kteří měli předpoklady stát se ještě lepšími, byli soustředěni a vychováváni ve sportovních armádních střediscích zvaných Dukla. Šedomodrý dres se znakem Dukly na prsou byl známkou kvality a bitva o něj v kontrolních závodech byla často zajímavější, než mistrovské závody. Dostat se do Dukly znamenalo pro každého motokrosaře získat s tímto dresem i jistotu kvalitního zázemí, vedení nejlepších trenérů, konkurenční prostředí, které už samo o sobě zaručovalo výkonnostní růst a v neposlední řadě i možnost zahraničních startů, což nebylo v éře komunismu až tak jednoduchou záležitostí.

„Dukláci“ patřili k nejlepším jezdcům v republice a ani ve světě velkého motokrosu se neztratili. Jejich úspěchy za „velkou louží“ hovoří samy za sebe a jména jako Zdeněk Velký, Antonín Baborovský, Miloslav Halm, Jiří Churavý nebo Jaroslav Falta vzbuzovala ve světě patřičný respekt. A trenéři, kteří v Duklách působili, by ve světě byli těmi nejuznávanějšími odborníky ve svém oboru. František Helikar, Josef Hřebeček, Zdeněk Strnadl a další trenéři v Duklách po celé republice vychovali pro český motokros nejlepší jezdce všech dob a dovedli je až k titulu Mistrů světa v družstvech.
Jak už se však stalo v české kotlině tradicí, tak si téhle zlaté motokrosové generace našich závodníků váží více ve světě, než v rodné vlasti.
O to více potěšující byla mailová zpráva od jednoho bývalého Dukláka, Pavla Jiříčka, o zamýšleném svolání všech závodníků, kteří kdy Duklou prošli. A nebylo jich málo. Dukel, ani motokrosařů.
Pavel pozval bývalé jezdce stylově do hotelu Prachárna v Olomouci, protože onen hotel je v majetku bývalého motokrosaře, rovněž Dukláka, Václava Švastala. A obavy o nenaplnění sálu brzo vzaly za své a naopak se zájemci o setkání málem potýkali s nedostatkem místa, protože oproti původní úvaze, že se zúčastní cca čtyřicet jezdců, se jich dopředu hlásilo něco přes devadesát.
Střediska Dukel byla v Praze, v Olomouci, v Mošnově, v Benešově a na Slovensku v Nitře a v Liptovském Mikuláši. Bývalí závodníci do Olomouce přijeli převážně z českých středisek, ale i tak to byla síla jezdců a mnozí z nich se po čtyřiceti letech ani nepoznávali. Zub času se sice neznatelně podepsal na tělesných schránkách některých jedinců, ale jinak to bylo setkání „trochu odrostlejších kluků“. Tématem všech rozhovorů bylo, jak jinak, motorky, kdo kde vyhrál, kdo kde koho porazil a taky to, kdo kde koho „sundal“. I na to se však vzpomínalo s úsměvem na rtech a bylo si o čem povídat dlouho do noci.

Za všechny zúčastněné jmenujme alespoň zástupce zlaté generace našeho motokrosu, kteří na setkání dorazili a kteří se o slávu českého motokrosu zasloužili nejvíce. Byli to Antonín Baborovský, Zdeněk Velký, Miloslav Halm, Jaroslav Falta, Jiří Stodůlka a ještě mnoho dalších jako např. Míra Jirka, Karel Konečný, Petr Kovář, Martin Žerava a další…. Kdybychom je tu chtěli vyjmenovat úplně všechny, dalo by to na samostatnou reportáž. Jména, která jsem výše uvedl, ta byla synonymem české školy motokrosu, která v sedmdesátých letech naháněla hrůzu všem světovým motokrosovým esům.
Bylo to jen potvrzením toho, že ne vše bylo dříve špatné a systém výchovy mladých motokrosařů v Duklách od nás následně převzali třeba Italové nebo Francouzi, kteří v tomto odvětví motoristického sportu dodnes udávají ve světě tón.

Sladkou tečkou za oficiální částí setkání bylo rozkrájení dortu v dukláckých barvách, který přivezl bývalý člen Dukly Olomouc Jaroslav Doležal z Ledče a který byl takových rozměrů, že se dostalo nejen na všechny účastníky srazu, ale i na ty, kterým dort natolik zachutnal, že si došli několikrát pro „nášup“. Smůlu měli ovšem ti, kdo odjeli domů ještě před tím, než se dort začal porcovat, protože ledečská cukrárna Růže Lenky a Ladislava Krajíčka patří k nejvyhlášenějším ve svém oboru. Pak se pokračovalo ve volné zábavě dlouho do noci a s příslibem, že se musí podobné setkání hodně brzy zopakovat, se bývalí závodníci rozešli do svých pokojů a i tam pokračovaly jejich spanilé jízdy aspoň ve vyprávěních o tom, jaké to bylo v době, kdy česká značka ČZ a čeští motokrosaři patřili k absolutní světové motokrosové špičce.

K velké škodě však český motokros od těch dob zaznamenal výrazný ústup ze světové slávy a je jen otázkou času, kdy se vytratí úplně. Ne snad, že by se v Čechách nerodili mladí talentovaní motokrosaři, ale chybí jim především zájem a podpora těch, kteří by se o jejich výchovu měli starat nejvíce a hlavně, chybí jim nasazení, nadšení a chuť svému sportu obětovat úplně vše. Tyto přednosti měli v minulosti v míře vrchovaté všichni jezdci, kteří do Olomouce na setkání Dukláků zavítali.

Jiří Hejtík